http://blog.startupangels.cz/

Upravte si prosím vaše záložky a těším se na viděnou na novém KaCZerově!

Pořadatelé Mistrovství světa v klasickém lyžování, které se bude konat v únoru ve Vesci u Liberce o sobě dali vědět již letos na začátku roku, kdy se do nedostavěného areálu, jehož stavba zplundrovala celé okolí této vesničky, snažili navézt sníh. Na tom by nebylo nic divného, kdyby… Kdyby jej nenabírali pomocí těžké techniky na běžeckých stezkách na hřebenech Jizerských hor. Neuvěřitelný čin včetně blábolení Kateřiny Neumannové o ekologii sledovala celá Evropa.

Těsně před koncem roku, kdy už je jasné, že tento humbuk neskončí dobře, se objevily ještě další – pozoruhodnější – zprávy. Celé toto kratochvilné a nekoncepční vaření stálo daňové poplatníky již 1,5 miliardy korun! A příjmy? Očekává se řádově 300 milionů…

Ovšem základní otázku zodpoví v této chvíli málokdo: „Jak bude areál využit po skončení této monstr akce, až nákladní auta všech možných značek přestanou navážet sníh?“

Jedním z hlavních argumentů liberecké radnice byl fakt, že celá akce mimořádně podpoří region. Což se ukazuje jako pravdivý fakt. Bohužel v tom smyslu, že se severočeští občané vytrhli z letargie a druží se pod společnými peticemi za zastavení tohoto bláznivého podniku. V neposlední řadě dost zviditelnění se jim dostává i v televizi. Jsou velmi vděčným objektem reportérů a dostávají svůj prostor v celkem již pravidelných příspěvcích. Pořadatelé celkem pravidelně odvolávají kdekoho, mění agenturu, osočují jeden druhého a tím starají se o bezplatné „píár“. Zastupitelé na radnici již dnes tak  sdílní nejsou a když ano, tak se většinou dívají k obloze a snaží se předpovědět, kdy začne padat sníh. On klidně totiž začít padat může, ovšem výsledek vaření již skoro neovlivní.

Celý tento podnik je přesně v duchu výkřiku „Hurá do toho, rychle od toho!“ a když se podívám (vím možná poněkud zkratkovitě) na celou anabázi přípravy, velmi to připomíná snažení pražské radnice, naverbované herce, falešnou českou hrdost a rétoriku zúčastněných v rámci kandidatury na letní olympijské hry. V této souvislosti přece také zaznělo: „Děláme to pro občany, děláme to pro rozvoj státu!“ Na druhou stranu i na příkladu Liberce je vidět, že každé, byť i lokální, megalomanské plány je potřeba vždy doříci do konce a tlumit nadšení z toho, že se český kotlík dostane do novin.

Pokud jasně nebude (a Liberec budiž nám výstrahou) předen řečeno, jak se využijí všechny extra stavby po skončení akce, nebude jasně definována strategie využití, nebude stanoven rozpočet, který nebude v poměru 1 500 000:300 000, budeme si stavět své další nevyužitelné sportovní areály,  ruinovat státní rozpočet a dělat ze sebe blbce nejen v Evropě.

Debian je jedna z nejstarších a nejoblíbenjěších distribucí, která se kromě velmi snadné správy repozitářů, vyznačuje také velkou konzervativností a dlouhými čekacími dobami na nové verze. Na jejích základech vyrostla celá distribuce Ubuntu a mnoho dalších.

Stejně jako minulý rok, i letos se ani jedna z tisíců distribucí Linuxu nepostarala o zvrat, který by alespoň trochu zmenšil propastný odstup v koláči používání od ostatních operačních systémů. Na webu se toulá několik výzkumů, ani jeden nepřisoudil Linuxu více jak 2% z celkového objemu používaných systémů. O nadvládě MS není pochyb a i když se Visty nějakým zásadním způsobem nepostaraly o pokrok, MS nemusí smutnit. Tvrdím, že i když se jim nepovede jejich připravovaná „sedmička“, Microsost ustojí i její neúspěch.

Současný výkon linuxových distribucí bohatě postačuje ke všem činnostem běžného uživatele. Jsem přesvědčen, že ke zcela běžnému životu, lze využít 100% potenciálu svobodného softwaru a bez problémů fungovat. Samozřejmě, speciality se najdou, ale upřímně řečeno kolika procent z toho jedna procenta uživatelů se opravdu týkají?

Rok 2008 byl ve znamení ladění hlavních distribucí do co nejuživatelsky přítulného prostředí, nyní již opravdu není problém jakoukoliv distribuci nainstalovat, nastavit a…zapomenout na ni. Divíte se poslednímu slovesu?

Já jsem ho použil zcela záměrně. Pokud bych si totiž dovolil letošní rok nějak charakterizovat, tak bych použil příměr: „byl to rok, kdy online aplikace poprvé ukázaly svoji sílu a potenciál.“ Ono totiž právě díky jim přestává být jedno, jaký systém používáte, ale CO chcete provozovat, čeho chcete pomocí počítače dosáhnout. Online aplikace mají velký potenciál právě tyto rozdíly mezi operačními systémy smazávat. Google, Zoho , Facebook, Linkedin a mnoho dalších ukazují cesty, kdy lze pomocí skoro jakéhokoliv prohlížeče a jen slušnějšího připojení bez problémů tvořit dnes již skoro jakékoliv tabulky, prezentace, provozovat fotogalerie, sociálně se družit a třeba komunikovat bez nutnosti instalovat do operačních systémů jakékoliv další aplikace.

Toto je totiž ta pravá výzva pro proniknutí linuxu na desktopy osobních počítačů. Když si totiž uživatel uvědomí, co vše nabízí současný virtuální svět, mohl by začít počítat. Potřebuji operační systém, za který zaplatím peníze a který mi přinese tutéž funkcionalitu jako distribuce linuxu? Potřebuji instalovat balík MS Office (nebo třeba Apple iWork), když kromě OpenOffice (které se pravda instaluje), mohu využívat kancelářské balíky od Googlu, Zoho a dalších, které jsou zadarmo a jejichž výstupy jsou bezproblémů šiřitelné dál ostatním uživatelům? Proč tedy něco kupovat?

V tomto směru vidím malé, nepatrné světélko v tunelu. Zde by se dala konečně zúročit ta ohromná porce práce tisíců nejmenovaných vývojářů, sem by měl směřovat celý marketing všech velkých distribucí. „Umožňujeme vám zadarmo fungovat ve vašem virtuálním světě.“ je heslo, které by mělo znít v dalším roce.

Na základně se po skončení soutěže válelo po lavičkách a trávnících zhruba dvacet  postaviček, kteří v normálním životě zaujímají ponejvíce mnohem čestnější pózy a funkce, než toto dopoledne. Na výsledky jsme nečekali a šli se osprchovat. Tvrdé jádro nechalo kolovat flašku slivovice a kdosi přinesl první piva.

Na nějaké chlastání však nebyl čas. Opatrovatel a popoháněč v jedné osobě nám dal 30 minut na spršing a opět že se sejdeme dole před hotelem. Ani jsem nestihl zavolat domů manželce, ať si pro mě z tohoto organizovaného bláznění hned přijedou a už jsem zase stál s mým družstvem a poslouchal další zadání úkolů.

Ty byly již vesměs většinou na hlavu a na palici, takže jsme se dost intelektuálně vyřádili. Ono  odsignalizovat jakkoliv bez řvaní zprávu a následně přijmout ekvivalent zpět, to byl opravdu oříšek. Nejvíc se mi líbili naši ředitelé IT firem v jednom družstvu, kteří zprávu hbitě rozložili do (snad) hexadecimální soustavy a pomocí poskoků na místě úspěšně zmátly protistranu. Pohled pro bohy!

V této disciplíně jsem se ovšem vyznamenal, protože si z mládí pamatuju moresovku, takže stačilo jen mávat rukama a vesele telegrafovat. I roce 2008 to šlo bez problémů a sklidil jsem potlesk na otevřené scéně.

Musím ovšem podotknout, že celá sobota, potažmo i neděle uběhly opravdu rychle a zážitek je veskrze velmi kladný. Sice pařit do půl třetí do rána vydrželi již jen opravdoví ironmani (a jedna ironwoman), ale i tak to bylo skvělé a přepadlé ksichty ředitelů na snídani opět neměli chybu (včetně mého, jak jsem pak viděl na fotkách).

Outdoorem padly poslední konvenční zábrany a opravdu jsem zjistil, že tam jsem s fajn lidmi. A to je zjištění, které mě doteď opravdu těší.

Těšil jsem se, neb program posledních 14 dní byl poměrně monotónní. Práce, večer děti, v noci psaní esajmentu do školy, trochu spaní. Uhnal jsem si ke všemu velmi slušnou depku, takže na změnu prostředí jsem se docela třepal.

Nepřestal jsem se třepat ani ve chvíli, kdy jsme museli na 141. km z dálnice na  Brno sjet a dál jet řitěma 2. a 3. třídy přes Tišňov. Na dálnici se stálo v pěti řadách a skupinka nadšených řidičů se pokoušela rozebrat zábradlí, aby vytvořila řadu novou – šestou.

Po bezmála třech a půl hodinách skvělé cesty, která byla alespoň ozdobena krásnými panorámaty kolem Tišňova a dynamickou jízdou mého Fordíka, jsme přijeli k hotelu, kde se všechno mělo konat.

Už v autě jsem se svěřoval kolegovi s ideou jak trávit tento víkend. Bazén, pára, v ruce stále něco chlazeného, minimum pohybu a podnětů, které zbytečně rozhazují člověčí chemickou rovnováhu v mozku. Prostě relax, klídek a pohoda byla synonyma, která jsme hodlali používat tento víkend co  nejčastěji.

Z omylu nás ovšem hned u recepce vyvedl instruktor s postavou geroje z béčkových filmů o kulturistice v tradičních outdoorových kalhotách (typicky se poznají podle prošívaných kostkovaných šusťákových kalhot a trička s nápisem „I Am Superdick!“).

„Hoši tak hop hop, vybalte si a za 5 minut sraz v jídelně!“

Lehce poplašeně jsem se šel ubytovat a za pár minut našel další vyděšené spolužáky v jídelně, kteří srkali iontové nápoje a čekali na věci příští. Mezi stoly kmital číšník, kterému jsme evidentně kazili večer a servírka, která to evidentně dostala. Spolu vytvářeli příjemnou a milou atmosféru a již za 10 minut po začátku večeře jsme je svorně všichni nenáviděli.

Organizátor nám dal 1,5 minuty po večeři na oddech a pak to začalo. Zadání prvního úkolu, kterým byla hra na firmu, nám úpně zničilo opíjecí a družící plány na klidný páteční večer. Místo toho jsme po skupinkách čuměli na zadání úkolů, který nás čekal v sobotu ráno. Úkolem byl vymyšlení strategie pro sbírání různě ukrytých papírků v okolí hotelu. Poměrně jednoduché zadání vyústilo v použití sofistikovaných technologií včetně excelovských tabulek, měření vzdáleností pro jednotlivá stanoviště a tak podobně. V podstatě většina z nás si báječně prodloužila pracovní týden…

Usrknul jsem tři piva a byla půlnoc. Spadl jsem na pokoj a psal  jsem zoufalé maily na všechny strany, aby si pro mě někdo přijel neb jsem cítil, že celá sobota bude stát za to.

V sobotu ráno se před hotelem po snídani houfovala pobledlé skupinka manažerů a manažerek. Někteří se dokonce pokoušeli protahovat. Podle stylu mi bylo jasné, že to protahování viděli pouze v lifestylových časopisech a fakt, že na sobě měli džíny už nehrál moc roli. Ostatně jsem podcenil sportovní stránku věci taktéž: místo lehkých běhacích botek, jsem se na víkend vybavil pohorkama a místo přiléhavého běhacího trikotu jsem měl vojenské kapsáče a mikinu. Neběhal jsem měsíc a s tímto vybavením jsem si nedělal iluze, že to bude pěkný zážitek. Nebyl.

Po odstartování se vyřítila ta nejroztodivnější skupina sportovců, kterou si dokážete představit, bránou hotelu a rozprchla se jako neřízený shluk atomů při simulaci srážek. Běžel jsem k nejvzdálenější metě, která byla asi 50 metrů kolem rybníka. Na jeho břehu se batolili dědci rybáři, kteří na nás koukali jak na zjevení. Tuto metu jsem během celé hry musel absolvovat snad 10x, takže jsem se dočkal hodně povzbuzení od usedlíků.

„Synku, neběhaj, toto není zdravé!“

„Co blázníte chlapi, to se smí takhle tady bláznit?“

„Hele, to jsó ti manažéři ne?“

Situace se rapidně obracela pouze v momentě, kdy po břehu běžela spolužačka. Chlapíci v holinkách zahazovali pruty a hlasitě povzbuzovali. Nerozuměl jsem tomu obratu, zvlášť, když spolužačce bylo přes 45 let. Nicméně jejich věkový průměr o dvě generace dopředu mě uvedl do reality.

Když jsem se vrátil na naši základnu, bylo jasně vidět, že pro většinu z nás bude ukončení soutěže vysvobozením.

- pokračování příště -

V pátek jsme se přiblížili k této předpovědi. Možná více, možná méně. Každopádně na jesenické veterině byl diagnostikován mohutný – normálně uchem slyšitelný – šelest, který si přišlo poslechnout celé široké osazenstvo tohoto zařízení. I z jejich pohledu je to věc nevídaná. Seděl jsem na bílé židli, držel v ruce chvějícího se Matesa a poslouchal diagnózu. Poté jsem nevěřícně civěl na příčiny tohoto zvuku. Na sono vyšetření byla totiž vidět utržená jedna část chlopně v levé komoře! Pohybovala se volně, zcela ve smyslu fyzikálních zákonů o pohybu tekutin. Hodně silný, smutný, zážitek s diagnózou „třeba jen 48 hodin nebo ještě rok, zatím nevíme. Operovat se to nedá“. Naštěstí klinicky je psík v pořádku, nějak viditelně se zatím netrápí. V hlavě mi zní seznam příznaků, které budou znamenat zhoršování jeho stavu. Na druhou stranu si myslím, že by konec nemusel nastat tak brzy, stav se nyní nijak nehorší.

Zajímavé na celém zážitku je fakt, kdy jsem si poprvé uvědomil, jak moc se za ty roky dokázal pes-Mates včlenit do rodiny a jak se stal její nezbytnou (přiznávám bez mučení, že někdy hodně otravnou štěkající) součástí. Odcházel jsem z ordinace hodně zaražený.

Od sobotní noci spím v noci na jedno ucho a v mezičasech poslouchám v naprostém tichu ložnice nepravidelné zvuky, které vydává jeho nemocné srdce a ujišťuji se, že ještě bije. Ubíjející bezmocný pocit, který zažívám je…nesdělitelný.

Nemáš náhodou piškot?

Mistr světa ve spaní.

UPDATE: Prášky našěstí zabraly, takže zatím psík vesele lumpačí a nic se nezhoršuje. To je dobrá zpráva! (2.11.08)

Ale stalo se. Stránce se docela vede, zaznamenala již 1500 přístupů. V minulých dnech si stránky dokonce všiml Presurfer.com, kde vyšla na stránku upoutávka.

Čímž se nechci nějak sebestředně přehnaně chválit, je to z mého pohledu spíše jen důkaz o tom, že sebeblbější téma dokáže na tak ohromné Síti vždy najít alespoň pár nadšenců.

…Otevřel jsem dveře „hotelového“ pokoje v hotelu/hostelu Palacký a dýchla na mě atmosféra kolejí Větrník, kam jsem se svého času pokradmu loudil na veselý studentský pich a popíjení. Umakartové jádro, vana tak třicet let stará, zato krásný velký psaní stůl (já ho chci domu!) a docela slušná postel. Za ty prachy bych čekal trochu lepší vybavení, ale čert to vem!

Použil jsem poučku, že hlad je vlastně převlečená žízeň a vyrazil jsem hledat nejbližší hospodu. Hned jsem narazil na shluk unimobuněk, které v postpunkové hegemonii vytvořily opravdu studentskou nálevnu se vším  všudy. Tak proč se nemrknout dovnitř, že? Zvlášť, když jsem v hurvínkovských kraťasech vypadal (to sebevědomí!) jako mladý student.

Vevnitř nebylo přes kouř vidět. Po krátkém rozhlédnutí jsem konstatoval, že jsem jediný nekuřák, ale opět: nový student musí podstoupit resocializaci, tak jsem si sednul k malému stolu a očekával věci příští. Ty se dostavily poměrně záhy v osobě mladého zatravněného výčepního, jednoho piva a.. (světe div se v půl deváté večer) i dvou nožiček vídeňských párků. No nevypadalo to úplně zle. Rozhlédl jsem se přes cáry kouře. Přede mnou se rytmicky střídali dva týpci u šipek („kurňa, dnes su úplně mimo!“), vedle mě seděli dredaři a balili brko, přes uličku se po stole válela po půllitru studentka, zřejmě z MatFyzu, vedle ní atomovej chemik a fyzik, kteří si neustále hráli s prudce aktuální Nokií.

Když jsem dojedl a upil piva, vešel mladý punker. Týpek z padlým čírem, takových hodně slabých dvacet let. Tričko, v ruce igelitku.

Rozhlédl se po lokále a když mě uviděl, tušil jsem, že jsem ho vyhrál ke stolu.
Přisedl si a naši konverzaci začal správně položenou otázkou:“Hele, co kdybych dojedl ten chleba?“ a ukázal na odložený chleba na použitém talíři.

Takový sociální náraz jsem nečekal ani ve snech, kdy po mě tančily nahaté studentky a raději jsem mu objednal jeho vlastní párek. To mu ale nezabránilo, aby nedojel i můj zbylý chleba. Přestal jsem se pro jistotu divit už opravdu čemukoliv.
„Bydlim tady nahoře ve skvótu“ potvrdil to, co jsem dost intenzivně cítil.
„Jo a píšu básně, jestli chceš, jednu ti přečtu“ napil se piva a vytáhl potrhaný blok.
To jsem zbystřil, čekal jsem na existenciální punkovou smršť v hodně syrové podobě.
Bohužel jsem si báseň nestihl poznamenat, ale poměrně častě se tam opakovala slova typu: hovno, srát, nasrat. V hlavě mi ráno zněl pouze tento vydařený dvojverš: (volný překlad – slabší povahy, ať si jdou třeba googlovat)

Seru na lásku,
Jdu radši srát!
Hovno se děje,
seru na to!

Jen jsem lapal po dechu. Pankáč v zápětí dodal:“ ty kurvy mě to nechtějí nikde vydat, vole!“ To už jsem usoudil, že má míra resocializace je pro tento večer překročena minimálně třikrát a vypadl jsem zpátky na pokoj.

Ráno problěhlo vítání studentíků, jako obvykle jsem byl lehce ztrémovaný, což mě hned přešlo. Po projevech od všech možných rektorů, kvestorů a náhodně kolemjdoucí uklízečky („zavírejte ty dveře na záchod, de sem smrad“) jsme hráli hru na představovaní. Squadra je to opravdu povedená, jsem jeden z mála lidí, kteří nepředsedají nějakému představenstvu, naštěstí nejsem nejmladší. Nicméně věkový průmer ohýbám zdatně směrem dolů. Každopádně sympatický rys byl, že nikdo v těchto směrech nic neřeší. No ale co, po lehce rozpačitém dopoledni, kdy už se konečně dostalo na první modul a začala výuka, přišlo první bratření na obědě. Všichni byli dost rozpačití, tak jsme si navzájem povídali o autech („mě ta áosmička už nebaví, ale přemýšlím, že jí dám klukovi“), postupně se naštěstí dostalo i na nosnější témata („takjaký máte obrat?“) a nebylo tam špatně.

Výuka, byla protažená až do šesti, ale to se již pomalu profilovalo tvrdé jádro mých nových spolužáků, kteří kladně reagovali na moji (nejen moji) výzvu:“ty vědomosti se musí někde zapít“ a domlouvali jsme večerní výlet do centra. Nakonec se nás sešlo pět včetně jedné HR manažerky (a-nebudu-říkat-odkud) velké firmy a jelo se kalit. Hospoda se tuším jmenovala U Švejka, pamatuji si výborné pivo, dobré jídlo, slivovici a to, že tam jsme neudělali žádnou ostudu. Jsme v Brně, tedy jsem jeden z mála Čechů, Moraváci jsou v přesile, ale jsou výborní a bez problémů. Kecali jsme a noc vesele ubíhala. Po půlnoci nás vyhodili, sehnali jsme nějaké velké taxi a jelo se zpět na koleje. Nálada byla výborná, všichni utržení ze řetězu, chvilku od rodin a povinnností, no úžasné.
Nevím ani koho to napadlo, ale nakonec jsme skončili na naprosto šíleném punkovém koncertu,kde kromě tří kluků na pódiu, pogovalo asi dvacet lidí. Dostal jsem štempl na ruku a šel si pro pivo. Když jsem se vracel, HR ředitelka (cca 45?) pogovala uprostřed pankáčů s ředitelem velké stavební firmy. Marketingový guru využíval své ukecanosti a balil dvě babice na baru. Začalo se to slušně rozjíždět. Rozhodl jsem se, že budu fotit a to přímo kapelu.
Za chvíli mě dva borci sundávali z podia a kytarista na mě řval „scheisse!“ Dozvěděl jsem se, že to jsou kluci rakouský a že jestli budu dělat problémy, pošlou na mě nějakého Vasila. Chtěl jsem si vyfotit i jeho, ale začal jsem mít strach o půjčeného iphona, tak jsem se na to vykašlal.
Pařba pokračovala zdárně skoro do kuropění, no ja jsem vytuhnul v půl druhé poté, co jsem se nějaké slečny ptal, jestli bydlí taky ve skvótu a ta mi říkala, že jsem blbeček a zhuleně se smála. Kapela dohrála, kytarista přímo na póďáku balil jointa, HR manažerka pořád tancovala…

Akce se zadařila a to dokonce tak, že jsem ráno zaspal a přišel pozdě do třídy. Začal jsem si připadat jako na gymplu, což podpořily i přepadlé obličeje ostatních pařičů. Neplánovaný seznamovací večírek se povedl, dokonce jsme svým příkladem strhli i další odvážlivce, takže na příští seanci se již plánuje daleko větší akce s domestikovanými průvodci po krásách Brna.

Na první víkend těch zážitků bylo opravdu dost, každopádně výuka zajímavá, spolužáci jsou příjemní, bude to určitě náročné, ale zvládnout se to musí.