Dopis neznámý holce z trati Sokolov – Karlovy Vary

17 duben, 2008 in KaCZer obecný

lehce experimentální text na pozadí skutečné události.

Ćau,

i když se neznáme, stejně Ti musím napsat. Tvůj příběh mi vyprávěl včera kamarád a od té doby na Tebe myslím. Vyprávěl mi o Tobě a mě vůbec nebylo dobře. Přemýšlím a vlastně nevím odkud začít. Možná od toho kamaráda, který se hodinu poté, co se to stalo, skláněl nad Tebou a do diktafonu popisoval nález. Nebylo mu vůbec dobře. Možná i od toho, že na Tebe v ten podvečer už nebyl pěkný pohled. I když krásná jsi byla. Na svých patnáct jsi nevypadala. To rozhodně ne.

Jednu věc nechápu a chtěl bych se Tě na to zeptat. Proč zrovna koleje, proč zrovna vlak? Jak ti bylo těch několik sekund před tím, než Ti ojnice zezadu rozdrtila hlavu a surově Tě srazila mezi kola vlaku? Dobře, já vím, měla jsi sebou empétrojky, ale stejně? Myslela jsi na něco? Těšila jsi se až to přijde nebo jsi najednou chtěla být třeba s mámou a aspoň chvilku ji držet za ruku i když ona zrovna nechtěla? Nebo tě snad nechal kluk?

Když kamarád mluvil se strojvůdcem, ten mu říkal, že těsně předtím, než Tě srazil, roztáhla jsi ruce. Ale neotočila jsi se. Ten starej chlap v té malé plechové kabině řval a strašně moc chtěl, aby se to nestalo. Jenže 150 rozjetých tun je strašně moc a tvoje malý tělo nemělo šanci.

Sedím na druhý straně republiky v malým penzionu a je mi z toho trochu blbě. Protože si představím, co bych dělal, kdybys byla třeba moje malá holka. Moje holčička, která mi vyrostla pod rukama a kterou jsem já poprvé držel, když se dostala na svět. Mnohem hůř bylo Tvému otčímovi, který tě musel pak poznat u doktorů. Naštěstí mu ukázali jen Tvůj obličej. Už neviděl, jakou máš vzadu v hlavě díru, stejně jako tvoje rozlámané tělo a ujetou ruku. Brečel u tebe, pak se posadil na zem a dlouho kouřil. Pak ho kluci v bílých pláštích jemně postavili a vyvedli ven. Měl Tě vlastně rád, i když to možná tak nevypadalo. Tvoji mámu už pustili z nemocnice. Vzalo ji to a v ten okamžik, kdy jí to můj kamarád říkal, se jí zhroutilo všechno, co měla ještě ráda. Nemohla uvěřit tomu, že její holčička se postavila zády k vlaku a nechala se prostě přejet. Nemohla uvěřit tomu, že je to pravda a doteď neví proč? Měla jsi přece samé jedničky, čekalo Tě gymnázium, měla jsi to prostě pěkně připravené a mohla jsi v klidu dospět. Tak proč?

Učitelka už je z toho taky venku, tu hrůzu – kdy jí přišla od tebe smska, že končíš – vyprávěla kamarádovi do protokolu a už ani nemohla brečet. Nevěděla, kde Tě má hledat a bezradně běhala kolem vesnice, kde jsi bydlela. Marně. Nikdo Tě neviděl, když jsi šla přes les ke trati.

Prostě jen mám pocit, že jsi to zabalit neměla a proto Ti píšu. Fakt se to nedal ořešit jinak? Vím, že jsi měla k tomu svoje důvody, ale ty už se teď nikdo nedozví. Stejně jako Ty si nepřečteš tenhle dopis. Škoda, ne?

Tak se tam měj fajn a možná se tam někdy potkáme.

Tvůj K.