Naučil jsem se mít rád těch pár hodin v noci, kdy se mi ještě nechce spát a kdy jsem ještě příliš bdělý nato, abych usnul a ponořil se do snů. Od mala nemusím moc spát a přičítám Matce přírodě, že to tak zařídila. 5-6 hodin denně a jednou za týden 7 hodin kompenzace mi stačí pro to, abych mohl normálně fungovat.
Čím více práce přes týden, tím více si vážím těchto okamžiků, kdy je člověk opravdu sám a v klidu. Kdybych měl netopíří uši, slyší, z ostatních místností pravidelné oddechování a na chvíli mám pocit, že je všechno v pořádku. Klid a mír noci je utěšující.
Tento čas je vyhrazen v rámci dne pouze mě a užívám si tu výsadu, že si sám určuji jak tyto hodiny prožiji. Osvobozující pocit po tom, kdy celý den jsem zapřažen do soukolí sousledných událostí, které chtějí moji účast aniž by se mě ptaly zda chci. Malé radosti v čistě intimních chvílích, kdy mám čas zastavit se a v klidu přemýšlet o věcech kolem mě, o sobě a cestě, kterou jdu. Chvíle pro to, abych se ujsitil, že všechno je jak má být a nebo vytáhl otázky, které mě napadají během dne.
A o tom, se mi právě teď chtělo napsat. Zdá se mi, že čas je hned po zdraví ta nejdůležitější veličina, které si musíme cenit.


No Comments Yet