Jsem rebel!

10 duben, 2008 in KaCZer obecný
Tags: důchodci, dům, schůze

Jednou za čas se zadaří a na naší nástěnce, kde se do té doby pravidelně objevují pouze parte nebo blahopřání komunistů do Nového roku, se objeví papír, který zve na členskou schůzi členské samosprávy. Říkám tomu soukromě gerontosraz dědků a pokaždé to stojí za to.

I dnes jsem dorazil. Sice s mírným časovým posunem, ale dorazil. V malé místnůstce už byl narváno. Jedenáctipatrový panelák dává hodně velkou členskou základnu našeho družstva. Dosedl jsem vedle kamaráda z patra na židli. Naše rodiny tvoří v paneláku čestnou vyjímku. Byť mi táhne na čtyřicet, jsme o dvě generace mladší než zbytek. Nejinak tomu bylo i dnes na schůzi. Ze zadních řad jsme přehlíželi ples natáček, spálených trvalých (Božence se to tentokrát moc nepovedlo Maruš) a začínající parkinsony občanů, které dotujeme ze svých daní. Darmo mluvit o tom, že jsme se přistěhovali před lety do baráku, který je plný vysloužilých vojáků, policajtů a podobné verbeže. Byt máme skvělý a těch pár lidí, se kterými se zdravíme, je také v pohodě. Zbytek halónovinářů stojí s odpuštěním za shit.

Pokaždé schůzi okořením nějakým dotazem a sleduji kolika dědkům zvednu tep a mandle. Minule jsem se například zeptal, kdo tak strašně svépomocí odstranil stopy po výměně elektriky a kolik jsme mu za ti zaplatili. Urazili se skoro všichni, včetně aktéra té hrůznosti a já odcházel s pocitem dobře prožité schůze. Tentokrát jsem zaútočil v momentě, kdy se schůzisti dohadovali o převodních poplatcích za převody bytů. Pamatujíc na nesmrtelnínou poučku MK, že správně položená otázka ve vhodný okamžik dokáže umrtvit kohokoliv, jsem se nevinně zeptal, zda se jim zdá správné výše poplatku kór když platíme družstvu všemožné poplatky za fond oprav a podobně. Les natáček se zavlnil a vepředu u stolku předsedy jsem zaznamenal lehký infart bývalého náčelníka proviantního skladu.

Efekt se dostavil ihned: půlka důchodců byla pro menší poplatky, půlka souhlasila s předsedou. Rozpoutala se úžasná debata. Skoro všichni se otočili na mě, aby viděli, kdo jim naboural jejich podvečerní zábavu. Kamarád soused uznale kýval hlavou a potichu tleskal. Nakonec se zhádali předseda s místopředsedou. Důchodkyně Piskatá nestačila dělat do velkého sešitu zápis a pořád se ptala na mé jméno, abych mě tam mohla také zvěčnit.

Zkrátím to. Schůze byla opět vydařená. Po hodině jsme se rozcházeli s pocitem dobře proschůzovaného času (alespoň já). Co na tom, že se mnou půlka domu zase nebude mluvit, ta druhá si aspoň konečně zapamatuje moje jméno.

Jo a ten důchodce vepředu to nakonec rozdejchal. Stačilo otevřít okno.