Autoptákoměrky

3 duben, 2008 in KaCZer obecný
Tags: A6, A8, audi, autopark, fiesta, focus, mondeo, passat, ptákoměrka

Mužská část naší populace v české štěrbince (a troufnu si říci, že je to světový úkaz) zná fenomén poměřování již od základky. Nejvyvinutější jedinci jsou samozřejmě prohlášeni za vůdce a pindíci mají smůlu. Nepomůže ani fakt, že vítězí v jiných disciplínách a s tímto handicapem bojují nezřídka i v dospělosti. Všemožné poměřování, jehož základ dává zhruba 3/4 populace velmi slušné mindráky, které odezní až po naplnění poučky, že “nemusí bejt velkej, stačí když je vzteklej”, pokračuje i v dospělosti. Naprosto ukázkově funguje ve větších firmách či nadnárodních společnostech, kde si mladý a nezkušený pracující adept poprvé uvědomí, jakou sociální sílu dokáže mít takové Audi A6.

To je totiž tak: Firma je většinou rozdělena na dva tábory. Na ty, “co nemají” a na ty “co mají“. Ti, “co nemají” závidí těm “co mají” z čehož většinou vznikají chabé pokusy založit odbory, či místní snadno utlumitelné revolty pablbů, kteří si automaticky zavírají dveře na druhou stranu autobarikády. Ti, “co mají” se okamžitě dostávají do propracovaného systému sociálních tříd, které jsou definovány jediným ukazatelem: autem.

Systém přidělování aut je ve většině firem stejný: vezme se produktová řada jakékoliv automobilky (podle toho s kým kdo spí nebo hraje golf v oddělení Autoprovozu) a udělají se tzv. třídy. Pokud si vezmeme třeba Ford většinou je to takto: Fiesta/Focus/Mondeo. O prvním jmenovaném autíčku se netřeba zmiňovat, to se nepřiděluje a plní nevděčnou úlohu sdílených a půjčovaných aut pro sociálně nejslabší. Focus je pro čerty nižší kategorie, Mondeo pro seniory, což ve firemním slangu neznamená naše milé přemnožené důchodce, ale pro šoumeny, co už opravdu něco umí a firma si jich váží. Takto analogicky lze postupovat i u jiných značek.

Samostatnou kapitolou jsou kluci z managementu. Tam již neplatí žádné směrnice a pouze Nejvyšší rozhoduje, kdo bude jezdit v čem. Pokud je Nejvyšší příliš zaměřen na “bYznYs” (lze diplomaticky přeložit: nemá cit pro nastavení sociální rovnováhy mezi svými podřízenými a nezatne jim tipec správně nakoupenými olejžeroucími passaty ve výprodejní akci od prodejce) záleží na každém z nich, jakou míru řitního alpinismu je schopen předvést, aby si vozil své hemeroidy ve (většinou) vyhřívaných kožených sedačkách.

Firma se tak velmi přirozeně dělí ve vertikále (která pak zcela věrně kopíruje propadávání problémů ve známém Zákonu padajícího hovna) a na podzemních parkovištích má každý jasno. Samostatný boj je o prioritní parkování u výtahu, ale to je tak zajímavé téma, že se ho pokusím zpracovat samostatně.

Tak a teď k samotnému poměřování. Kde jsou ty doby, kdy bylo dobrým zvykem při jednáních na stůl položit ledabyle Nokia 5110 nebo v lepším případě 6210 a stát se hvězdou kulatého stolu. Pche! Nyní kromě toho, že položíte svůj HTC musíte ještě panstvo a protistranu překvapit klíčem od auta se zdůrazněnou značkou. Pokud je to německá značka, jste vítěz. Pokud je ve znaku nenápadně zmíněn i typ s patřičně vysokým typovým číslem, jste nejmocnější. Taková nenápadná číslice 8 u čtyřech spojených kruhů dává tušit, že protihráčem není žádný klouček. Naopak do silné nevýhody se dostávají majitelé Francouzů. Nezjistil jsem nikde pořádně proč, ale většina výhrad top i normal manažerů bylo typu:”dost se serou” nebo “na golfu se mi všichni smáli a nebudu za trotla”. Početná skupina značek někde mezi těmito póly dokáže zaujmout pouze znalce, protože běžný manager nedokáže ocenit nenápadnou krásu a funkčnost takového Outbacku nebo podobných skrytějších vychytávek .

Ideálním okamžikem k poměření jsou rozhovory na pánských hajzlících, kde se při krátké době úlevy (u některých velmi seniornějších lidí lze pozorovat určité prodloužení této doby) probírají ponejvíce…auta. Velmi podnětný rozhovor v krátké přestávce mezi dvěma jednáními lze absolvovat za vůně sanitárních antibakteriálních postřiků zhruba takto:

- Tak co, jak ti to jezdí?
- Dobře, do Brna za hoďku a čtvrt, ale ten krám nejede víc jak dvě kila (kecá, jel dvě hodiny a bál se předjet kamion)
- Zase mě chytli, šmejdi (dostal jen pokutu za parkování, ale co už…)
- Kde?
- Nikde, ještě jsem se jim do toho přiblbýho foťáku smál. Jel jsem na padesátce kilo! (kecá, kecá, kecá)
- Snad to ten blb z Autoprovozu dokáže umazat (nedokáže, samozřejmě)
- Mám 130 koní! (12 čísel už od sedmé třídy, žádný progres i přes rostoucí pilulky objednané z netu)
- Mám 145 a prej to mám načipovaný! Úplně to lítá (dostal otřískaného Focusa s polovinou kobylek než říká, ale chce být lepší)

(přechod k umyvadlům)

- Stejně bych chtěl passata, ale ten náš kuřbuřt mi ho nechce dát (nedostane ani mondeo, na projektu mu hoří vše na co se podívá)
- Passat je na prd, já chci volvo (oblíbený flejmwór o značkách aut. Co je tedy opravdu lepší?)
- Volvo ne! To se strašně sere (aspoň mi to říkal ten a ten) Já chci áááá osmičku (tu má jen generál z generálů, jak to asi dopadne?)
- Já chci….