Budu chodit na ryby?

30 březen, 2008 in KaCZer (ne)sportující
Tags: sport, běh, běhání, triatlon, plavání, kolo, bike, silnička, maraton

Ke zvláštnímu nadpisu mě inspiroval jeden nejmenovaný LID(L)ový nákupní řetězec, kam jsem dnes po příjezdu z víkendu šel vybojovat pár rohlíků. Pro příští týden je vyhlášena akce na rozmanité rybářské vybavení za “výborné!” ceny.

Věc se má tak: Až do listopadu minulého roku jsem hodně běhal, plaval, jezdil na kole a tak vůbec sportoval.
V polovině listopadu jsem se v autě nějak blbě otočil dozadu a “rup!” průšvih byl na cestě v podobě zablokovaných zad. Kolotoč obstřiků, narovnávání, Ibalginu, injekcí po kterých jsem se motal, prášků, po kterých jsem zvracel a měl halušky, elektroléčby, fyzioterapeutů a doktorů od té doby neskončil, ale tím skončilo mé sportování. Už už to vypadalo minulý měsíc docela dobře, dokonce jsem i optimisticky několikrát vyběhl opět do přírody po měkkém povrchu, ale následujících 14 dní jsem si nemohl bez bolesti ani zavázat tkaničky a jízda v autě byla očistcem. Za všechno mohou moje záda, bedra a špatné držení těla. Někdy je dobře a cítím jen tlak kolem páteře nad zadkem, jindy je hůř a to mě připadá jako když mám v zádech hromadů hřebíků, kterých se dotýkají svaly: bolí to při každém pohybu. Pak pomáhá už jen silná vůle a Ibalgin. Jinak nic moc.

Píšu si to sem ale především z toho důvodu, že mi po dlouhých třech letech zmizel ze života rytmus, který jsem předtím měl se sportem. Přestal jsem být vyzývatel endorfinu a své vlastní lenosti. Odpadly všechny ranní běhy za rozbřesku, které mě nabíjely na celé dny dopředu, odpadlo pobíhání s kamarády, kterých jsem díky sportu objevil.

Najednou nevím kam sám sebe vrtnout. Nemohu ani začít znovu cvičit golf, protože rotace kolem pánve je nepříjemná sama o sobě. A vyrážet občas do lesa s vidinou toho, že mě po 6 km začnou zase bolet záda a druhý den nevlezu ani do auta je už za hranicí, kterou jsem ochoten neustále podstupovat. Nemám cíl, ke kterému bych se upnul a podvědomě vím, že maraton už výzva není. Chtěl jsem triatlon, ale na to se musím cítit fakt jinak. Plavání samo o sobě v bazénu je zvláštní forma sebetrýznění a nebaví mě. Zkusím přístí týden kolo, ale nedělám si iluze, že přes ježdění přes kořeny to bude nějaká sláva. A na silničce se od minulého roku necítím dobře a bojím se.

Rozhlížím se proto kolem sebe a přemýšlím, jaký sport by se dal za této situace provozovat. U sportovní střelby je přínos pro tělo velmi sporný, ale ta mě baví jaksi samovolně. Občas děsím ženu výkřiky typu:”budu dělat box, máš radost?”, hele, kámoš mi doporučil tejkvondo, to bude mazec!” a máchám před ní rukama. Samozřejmě mě u toho bolí záda a žena si ani nemusí ťukat na čelo.(stačí, když to řekne kamarádkám) Jako blb si připadám sám.

Pokud mi nic nezbyde a sportovní krize u mě zaťuká na dveře, prostě mi nezbyde za současného stavu nic jiného než si koupit šachovnici (a zavolat Garymu) anebo prostě…vyrazím na ryby.

(stav je naštěstí léčitelný, jen to bude ještě dlouho trvat)